Strategie spotřeby a životního stylu

V praxi je pro odpovědnou spotřebu nutno připravit podmínky – podpořit ji především opatřeními „shora“, což dělají politici. Mohou tak například systémově podporovat motivaci, otevírat příležitosti k odpovědnému spotřebitelskému rozhodování, či vytvářet vhodnou infrastrukturu, aby se tato rozhodnutí stala každodenní samozřejmostí.[1] Aby tato opatření byla účinná, musí také jednotlivci rozumět dopadu svých (spotřebitelských) rozhodnutí a formovat svůj odpovědný / udržitelný životní styl sami. Bez těchto iniciativ „zdola“ se totiž celkové změny „spotřebitelské kultury“ neobejdou – a právě k nim může přispět vzdělávání.

[1] Viz kapitola Životní styl čerpající z Akenji, L., & Chen, H. (2016). A Framework for Shaping Sustainable Lifestyles. United Nations Environment Programme: Nairobi, Kenya. Online, str. 15.

Člověk nemusí být zrovna spotřebitelským aktivistou (prosazovat etickou spotřebu v rámci všech svých jednotlivých spotřebních rozhodnutí), aby se dokázal rozhodovat v souladu s hodnotami udržitelnosti. Zaujmout odpovědný postoj ve svém spotřebitelském chování může různými způsoby, například na základě informací o výrobku, které dokáže správně vyhodnotit. Aby se lépe vyznal v nabídce a pořizoval si především takové produkty, které škodí životnímu prostředí co nejméně, může se v jednotlivých případech orientovat podle ekoznačení, nebo sledovat technické parametry výrobků. Četné příležitosti ke snížení dopadu stávajících produktů na životní prostředí však může do svého života zavádět „systémově“, a to změnami způsobů užívání předmětů každodenní i dlouhodobé spotřeby, což potom přispívá k zásadní změně životního stylu.

Pro rozlišení různých přístupů a následně i k podpoře změn, které jsou založeny na iniciativách „zdola“, byl vyvinut rámec REDuse (Refuse, Effuse, Diffuse). Ten pomáhá odlišovat různé odpovědné přístupy, tedy mapuje způsoby, jak: odmítnout výrobek (Refuse); neplýtvat, užívat výrobky efektivně (Effuse); a zvolit jinou spotřebitelskou strategii, například výrobky používat znovu nebo jinak (Diffuse).[1] Příležitosti ke snížení dopadu stávajících produktů na životní prostředí tak lze hledat ve změně způsobu jejich používání. V praxi jde například o systém služeb namísto výrobků (viz níž) a sdílenou spotřebu, jejichž význam stále roste.

Toto rozlišení různých přístupů, které pomáhají snižovat nepříznivé dopady spotřeby, ukazuje škálu možností a může inspirovat ke konkrétním krokům, na jejichž základě potom můžeme formovat vlastní životní „filosofii“ a „styl“ – strategie jsou podrobněji popsány níže.

[1] Akenji, Chen, 2016, str. 28–29.

Nové oblasti vědeckého výzkumu, díky kterým se podařilo rozpracovat principy cirkulární ekonomiky i koncept hodnocení environmentálních dopadů z pohledu celého životního cyklu daného výrobku (LCA), mění názory na fungování ekonomiky jako celku, otevírají ale i nové možnosti pro jednotlivce. Nové nástroje pro hodnocení dopadu výrobků na základě jejich životního cyklu „od kolébky ke hrobu“ teď ovlivňují výrobní procesy (myslí se na ně už při ekodesignu výrobků) a mohou sloužit jako obecný rámec pro odpovědné rozhodování spotřebitelů. V něm jde o to, aby člověk měl stále na paměti všechny fáze životního cyklu výrobku, a přemýšlel tak například již při pořizování věcí o tom, jak je bude užívat a co s daným výrobkem udělá, až doslouží – podle toho je i vybíral. Nad vlastní spotřebou se ale může zamyslet i z širšího (kritického) pohledu na své zájmy a zvyklosti, jak ukazujeme níže.[1]

[1] Více se dozvíte na stránce Uvažování z pohledu celého životního cyklu na české Wikipedii, která byla autory tohoto metodického materiálu zpracována pro využití v češtině (přeložena z anglické verze).

Tři výše zmíněné strategie: Refuse (odmítání), Effuse (užívání efektivněji), Diffuse (užívání odlišně), a tento celkový rámec REDuse, nám umožňují hodnotit a/nebo utvářet taktiky odpovědné spotřeby na individuální úrovni, a také obecně, v politické rovině. Jednotlivci nebo organizace mohou díky tomu lépe rozumět možnostem, které jsou k dispozici, a hledat nejšetrnější způsoby uspokojování svých potřeb, které odpovídají jejich (krátkodobým i dlouhodobým) životním cílům a jsou společensky přínosné.

Změnu spotřebního chování, jež má negativní dopady na životní prostředí nebo společnost, zahrnuje složka odmítnutí (Refuse), tedy úplné vyloučení daného výrobku nebo jeho součásti (obalu) ze spotřeby. Příkladem by mohlo být snižování potravinového odpadu (šetřením potravinami) nebo nákup bezobalových produktů. Přístup označený jako efektivní užívání (Effuse) je založen na podpoře chování, které má minimální negativní dopady a/nebo působí dokonce pozitivně. Za příklad může sloužit používání jízdního kola místo soukromého vozu, nebo kompostování organického odpadu. Zatímco při odmítání je třeba se vypořádat s potenciálně škodlivými návyky, efektivní užívání podporuje příznivé složky chování a může být spojeno s pozitivní motivací. Třetí přístup – odlišné užívání (Diffuse) – již nelze rozvíjet pouze individuálně: je třeba zapojit komunitu a vytvářet strategie kolektivní udržitelnosti, která se projevuje určitým typem chování. Příkladem je sdílení výrobků jako jsou automobily nebo například obydlí, a spolupráce v rámci spotřebních společenství – zakládání komunitních zahrad či farem a společné užívání toho, co vyprodukují.

První z těchto oblastí, Refuse, je v českém prostředí diskutována tradičně – je založena na principu dobrovolné skromnosti. Strategie Effuse provokuje výrobce, aby nabízeli zboží s environmentálně příznivými parametry (nižší energetickou spotřebou, nároky na materiály a podobně); spotřebitel se pak musí po těchto informacích pídit a rozhodovat se podle nich. Měl by se také vyznat v datech o dopadu jednotlivých fází životního cyklu výrobku, a zkoušet je omezovat cíleným výběrem, šetrným užíváním a například jejich recyklací po skončení životnosti. Přijetí strategie Diffuse vede k hledání nových řešení v dalších oblastech – otevírá tak nové možnosti znovuvyužití nebo mění radikálně způsob používání výrobků, přičemž vznikají nové vztahy mezi spotřebiteli samotnými, i spotřebitelů k výrobcům. Všechny tyto strategie podněcují lidi, aby přemýšleli o tom, jak dělat věci jinak – lépe, než dosud. Takové přemýšlení je pak základem inovací. Z konkrétních strategií zde uvádíme dvě, které považujeme za nejvíce inovativní (podrobněji viz přehled pojmů v Enviwiki).

Pro některé typy odlišného užívání založeného na spolupráci a vztazích v rámci komunity, společenství, se užívá pojem sdílená spotřeba (collaborative consumption, CC) zahrnující různé možnosti komunitní výměny věcí. Pojem se používá pro méně obvyklé tržní chování jako je sdílení, půjčování, výměna předmětů a swapování,[1] z nichž některým mohou napomáhat síťové technologie. Společná spotřeba narušuje tradiční způsoby užívání věcí a poukazuje nejen na to, co konzumujeme, ale také na to, jak konzumujeme. Tento typ spotřebitelského chování závisí na řadě faktorů. Příkladem rostoucího zájmu o sdílenou spotřebu je online platforma AirBnB (určená pro sdílení ubytování v místech po celém světě) a Zipcar (globální carsharingový program fungující v Severní Americe, Velké Británii a Španělsku) – možné využití tohoto modelu i v jiných oblastech je příležitostí pro další úvahy o snižování spotřeby.[2]

Odlišné užívání (Diffuse) praktikují jednotlivci, ale i podniky; vznikají tak nové možnosti úspor i podnikatelské příležitosti. Příkladem takových nových příležitostí je poskytování služeb, které nahradí vlastnictví určitých výrobků – tzv. systém služeb místo výrobků (product service system, PSS). Zde se předpokládá, že spotřebitelé hledají službu spojenou s produktem, a nepotřebují si k tomu pořizovat výrobek samotný. Zatímco výroba, údržba a prodej výrobků spotřebuje značné množství materiálních, energetických a taky finančních zdrojů, při poskytování služby jeden poskytovatel vlastní a udržuje v součtu menší množství produktů, které slouží více klientům. Zvyšuje se tedy efektivita užívání, což snižuje dopad produktů v celém jejich životním cyklu. PSS se v zásadě skládá ze systému produktů a služeb, které jsou nabízeny v rámci určité konkrétní sítě; tato „infrastruktura“ pak vytváří nové podmínky pro využívání veřejných služeb. Vynikajícím příkladem úspěšného systému PSS je například celosvětově rostoucí zájem o sdílenou dopravu, jako je bikeshare

[1] Swap – to je komunitní výměna mezi dvěma lidmi. Podle Wikipedie pochází pojem swap z anglického jazyka a „v českém prostředí se ujal pro označení výměny mezi dvěma lidmi, ať už výměny věcí, které jeden již nevyužije a druhému mohou posloužit, nebo oblečení, doplňků do domácnosti, knih, kytek, domácích přebytků atd. ... Swapy mohou probíhat buď v reálném světě, kdy se účastníci akce sejdou na jednom místě a věci si vyměňují, anebo v on-line prostředí.“

[2] Hybné síly, principy a systémy společné spotřeby, viz UNEP. (2015). Sustainable Production and Consumption. A Handbook for Policymakers, Global edition, ISBN 978-92-807-3364-8. Online, str. 135. Další informace viz: Collaborative Consumption Hub n.d., The Movement. Online.

V této oblasti se rozvíjí mnoho nových strategií a přístupů; pojmy zde používané tedy byly odvozeny z praxe, ne naopak. Touto tzv. dobrou praxí se můžeme inspirovat jak v individuálním životě, tak také z ní čerpat náměty pro společné aktivity.[1]

[1] Odkazy na relevantní zdroje viz níže; přehled pojmů viz Enviwiki. Lze také čerpat z publikace: (UNEP, 2015), str. 108 (Resource Efficiency and Cleaner Production, RECP), 111 (design pro udržitelnost), 112 (Ekoinovace).

Můžeme si vybrat některý z alternativních způsobů či strategií spotřeby (viz tabulka strategií v Pojmech z Enviwiki), zjistit si informace, vyzkoušet v praxi, vyhodnotit výsledky ve vztahu k vlastní osobě i ke společenství, v němž momentálně fungujeme, a zamyslet se nad závěry, které by nám mohly pomoci v dalším rozhodování. Jako zdroj inspirace pro úvahy i praxi lze kromě toho využít:

• tradiční zvyklosti/znalosti (zaměřené na šetrnost, využít například koncept „ekonomie dostatku“)
• zaměřit se na nemateriální „spotřebu“ – zážitky, ať již jde o zážitky v přírodě (které často vedou k jejímu hlubšímu pochopení), zážitky kulturní, nebo prosté rozvíjení vztahů.

Strategie spotřeby a životních stylů nabízejí možnosti kreativně rozmýšlet a zkoušet spotřební vzorce a přístupy. Je zde možno uplatnit komunitní princip a sledovat, že kromě dobrého pocitu z šetrnosti k životnímu prostředí jsou tak podporovány i dobré vztahy v rámci určitého společenství, například školy.

UNEP navrhl Kompas udržitelné výroby a spotřeby založený na 4 ukazatelích, které hodnotí a sledují:

1. dodržování předpisů (přizpůsobení),
2. účinnost,
3. propojenost,
4. zohledňování kritického přírodního kapitálu.

Na tomto základě pak UNEP zpracovává indikátory, které ukazují chování výrobců a spotřebitelů a mapují změny k udržitelnějším praktikám, tedy hodnotí míru dosažení cílů udržitelné výroby a spotřeby. Jak je patrné z obrázku a následující tabulky, tyto ukazatele také odrážejí možnosti, jak ovlivňovat činnost jednotlivých spotřebitelů a výrobců v těchto čtyřech oblastech, a kromě toho mohou být považovány za stupně či fáze přechodu k udržitelné výrobě a spotřebě. Důležité je, že tak uvádí spotřebu do souvislosti s výrobou (spotřebitelé svými rozhodnutími ovlivňují výrobce).

Obrázek 1: Kompas udržitelné výroby a spotřeby[1]

Tabulka 1. Možné faktory ovlivňující myšlení (výrobců a) spotřebitelů[2]

Propojenost spotřeby a výroby znamená, že při úvahách o změně spotřební kultury je třeba zohlednit všechny společenské aktéry, kteří mají vliv na spotřebu a výrobu. Mezi ně v tomto případě nepatří pouze spotřebitelé; nutné změny se týkají zemědělců, investorů, výrobců, dodavatelů, distributorů, právníků, majitelů malých podniků, vládních agentur, firem na svoz a recyklaci odpadu atd. K celkové změně je třeba, aby všichni podporovali udržitelná řešení. Teprve potom dojde k celkové proměně kultury dané společnosti, která formuje podobu ekonomiky i převažující životní styl – a jejich prostřednictvím (systémově) ovlivňuje také jednotlivce.

[1] Zdroj: (UNEP, 2015,str. 100)

[2] Zdroj: (UNEP, 2015, str. 101)

Spotřebitelské strategie a pojmy, aktuální verze viz Enviwiki

Liz Grauerholz, et al. University of Central Florida: Teaching about Consumption and Sustainability

Tento článek pojednává o programu, který probíhal na různých univerzitách na Floridě, kde měli studenti za úkol po určitou dobu změnit své konzumní návyky a pak přemýšlet o těchto zkušenostech. Zjištění tohoto projektu byla, že když si studenti mohli koupit pouze věci, které skutečně potřebovali, uvědomili si, že mohou žít s mnohem menšími nároky, než byli zvyklí, a většina z nich byla po ukončení projektu ochotna pokračovat v praktickém naplňování principů udržitelné spotřeby.

UNEP: Here and Now! Education for Sustainable Consumption – Recommendations and Guidelines 

Příručka naplňuje potřebu systematičtějšího uchopení problematiky vzdělávání k odpovědné spotřebě. Odpovídá na otázky jako: Které pedagogické přístupy jsou v daných kulturách a situacích výhodnější? Na která témata je třeba klást důraz a která by měla být ponechána na rozhodnutí rodičů nebo jiných společenských autorit? Jak mohou žáci/studenti nejlépe pochopit a využít vědecké poznatky, například údaje vypočítané k posouzení environmentálních dopadů? Toto je několik z mnoha otázek, na které by mělo vzdělávání k odpovědné spotřebě odpovídat – k čemuž zde nalezneme přehled základních principů a zkušeností.

UNESCO Material, 2007: Youth xchange: training kit on responsible consumption - the guide

EC, 2018: Introduction to Life Cycle Thinking.

Online kurz poskytovaný zdarma – 4 bloky, 3 lekce v každém z nich + další zdroje, kvízy atd.

REAL, 2018: MOOC: How Green Is That Product? An Introduction to Life Cycle Environmental Assessment

Volně dostupný online kurz MOOC poskytovaný Northwestern University v angličtině

UNESCO: Template - Preparing Teachers for Global Citizenship Education

Jde o jiné téma, než odpovědná spotřeba, ale důležité je, že se metodicky ukazuje, jak použít principy transformativního učení pro různé věkové stupně – přehledně a hezky zpracované.

Know your lifestyle. Introducing Sustainable Consumption in second Chance Education. Online.

One Planet: What is Sustainable Consumption and Production? Online

UNEP: The Life Cycle Initiative (obsahuje další zdroje).