Pro typ značení – které otevřeně deklaruje environmentálně příznivé vlastnosti výrobků nebo jejich pozitivní dopad na sociální prostředí a je tak nástrojem společenské odpovědnosti firem, jež takové výrobky produkují – v tomto textu používáme všeobecný termín „ekoznačení“.
Jednou z podskupin „ekoznačení“ je takzvané „environmentální značení“, což je v ČR státem podporovaný přístup dobrovolného značení produktů – tj. výrobků či služeb – se specifickým zaměřením na dopady na životní prostředí. Tento typ značení je zajišťován státními institucemi, nevládními organizacemi či profesními sdruženími a slouží jako podpora informovanosti podniků mezi sebou (business-to-business, B2B komunikace) a také mezi podniky a spotřebiteli (business-to-consumer, B2C komunikace). V ČR existují tři standardizované typy environmentálního značení:
Spotřebitel se může setkat také se značením, které se zabývá primárně férovostí k producentům a jejich zaměstnancům a kde je šetrnost k životnímu prostředí zohledněna do menší míry. I takové značky v tomto textu zařazujeme mezi „ekoznačení“, protože jsou projevem společenské odpovědnosti producentů a usnadňují spotřebitelům výběr „odpovědnějších“ výrobků. Příkladem je například certifikace „Fair Trade“ – neboli Spravedlivý obchod.
Spotřebitel (či producent) je v současném ekonomickém systému oddělen od produkce výrobků (či vstupních materiálů), tzn. často neví kde se výrobek vyrábí, jakým způsobem a jaké jsou s tím spojené negativní dopady na společnost – ať už ve formě dopadů na životní prostředí (environmentální dopady) či pracovníky, kteří výrobky vyrábí (socio-ekonomické dopady).
Aby se spotřebitelé (a producenti) mohli ve svém výběru výrobků lépe orientovat – a v ideálním případě si volili výrobky (či materiály) s co nejmenším negativním dopadem na společnost – je zapotřebí nějakou jednoduchou formou poskytnout informace o výrobku na jeho obalu. Takové informace má poskytovat značení v podobě různých grafických log, která na první pohled ukazují, že daný výrobek splňuje určitá kritéria – environmentální a/nebo socio-ekonomická.
Počátek označování produktů s nižší zátěží na životní prostředí je spojen se zvýšeným zájmem veřejnosti o stav životního prostředí zhruba od 70. let 20. století. V důsledku tohoto zájmu si různé státní i nestátní organizace uvědomily potřebu informovat spotřebitele o vlastnostech spojených s dopady na životní prostředí přímo na obale produktů.
První program ekoznačení vznikl v roce 1978 ve Spolkové republice Německo – tzv. „Modrý anděl“ (Der Blaue Engel). Jako první nadnárodní program ekoznačení vznikla v roce 1989 „Severská ekoznačka“, tzv. „Severská labuť“ jako společný program Norska, Švédska, Finska a Islandu. V roce 1997 se k němu připojilo i Dánsko. Podobné programy vznikly také v Japonsku, USA a řadě dalších zemí (viz obrázek 1).
V roce 1992 byl založen společný program ekoznačení Evropské unie – tzv. „Ekoznačka EU“. V roce 1994 vznikl český národní program se značkou tzv. „Ekologicky šetrný výrobek“ a od roku 2005 také „Ekologicky šetrná služba“.
Obrázek 1: Loga ekoznaček, která se používají v ČR, EU a dalších zemích. V ČR je možné se setkat na výrobcích s většinou těchto značek – záleží na dovozu ze zahraničí[1]
[1] Více viz webové stránky CENIA k ekoznačení.
V tomto textu používáme pojem „ekoznačení“ pro všechny značky, které spotřebitele vedou směrem k „odpovědnějšímu“ nakupování – tj. značky zaměřující se na životní prostředí i dopady na pracovníky a v širším kontextu na celou společnost. Tento pojem však není standardizován a různé zájmové skupiny ho používají různě – někdy je vnímán striktně jako značky, které se zaměřují na nižší zátěž produktů na životní prostředí, jindy pak v širším kontextu společenské odpovědnosti, jako v tomto textu.
V ČR se spotřebitelé na obalech výrobků nejčastěji setkají s vlastními environmentálními tvrzeními výrobců a s několika ekoznačkami, které jsou založené převážně na kvalitativních kritériích environmentálních dopadu. Příklady nejběžnějších značek jsou uvedeny níže.
Pro komplexnější zhodnocení dopadů produktů na životní prostředí proběhla na úrovni Evropské unie v letech 2013-2016 pilotáž tzv. environmentální stopy produktu (angl. Product Environmental Footprint – PEF), během které byla vypracována a testována jednotná pravidla pro kvantitativní určení dopadu produktu na životní prostředí v různých produktových kategoriích pomocí metody posuzování životního cyklu (LCA). Zatím značení výrobků založené na tomto přístupu kvůli přílišné komplexnosti a metodologickým nedostatkům nebylo v EU zavedeno. Do budoucna však lze předpokládat další rozvoj kvantitativních metod a s nimi spojených prohlášení a značení produktů a služeb.
Spotřebitelé proto mohou být „odpovědnějšími“ tím, že se seznámí s významem jednotlivých ekoznačení a budou se jimi řídit při svých nákupech. Pokud totiž spotřebitelé význam značení neznají, splývá jim význam do takzvaného značkového „smogu“.
V ČR je možno se setkat s následujícím ekoznačením (výběr nejběžnějších):
Obrázek 2: Loga produktů ekologického zemědělství „BIO“, která se používají v ČR (tzv. „biozebra“) a zemích EU („biolísteček“)[1]
Obrázek 3: Loga výrobků pocházejících z udržitelného rybolovu (MSC), ze dřeva z udržitelných zdrojů (FSC a PEFC) a ze spravedlivého obchodu (Fair Trade)[2]
[1] Zdroj: Veronica a STEP, Zelené úřadování
Samotné ekoznačení na obalech produktů je vzdělávacím prvkem pro spotřebitele. Aby však mělo ekoznačení kýžený efekt, je samozřejmě nutné, aby byl spotřebitel seznámen s významem jednotlivých značek a aby se dle nich následně také rozhodoval při svém nakupování. Ke zviditelnění a vysvětlení ekoznaček existují různé programy a osvětové akce – příkladem může být například každoroční kampaň „Září měsíc biopotravin“ podporovaná Ministerstvem zemědělství.
Ekoznačení podporují ve svých vzdělávacích programech a aktivitách také mnohé neziskové organizace zabývající se ochranou životního prostředí, společenskou odpovědností a udržitelným rozvojem společnosti. Příkladem mohou být webové Ekospotřebitel, či Zelené úřadování. S ekoznačeními také pracují a využívají je střediska ekologické výchovy – například Středisko ekologické výchovy SEVER, které je zároveň držitelem několika ekoznaček.
Důležitým prvním krokem je seznámení se s jednotlivými druhy značení na obalech a co konkrétně znamenají. Poté už je rozhodování o nákupech dle ekoznačení v podstatě na spotřebiteli – čemu dá větší či menší přednost. Při koupi jakéhokoli produktu by se měl každý spotřebitel nejprve zamyslet, zda danou věc či službu skutečně potřebuje a pokud ano, tak aby měla pro svého uživatele co největší a nejdelší přínos s minimem negativních dopadů na zbytek společnosti (včetně zdravého životního prostředí).
Obecný rámec pro označování udržitelných produktů: UNEP. (2012). Sustainable Production and Consumption. A Handbook for Policymakers, Global edition. Online, str. 132
Webové stránky o „ekoznačení“:
CENIA, Ekoznačení, https://ekoznacka.cz/
Ministerstvo životního prostředí, Environmentální značení, https://www.mzp.cz/cz/environmentalni_znaceni
EU Ecolabel, Evropská komise (anglicky), http://ec.europa.eu/environment/ecolabel/
Ekospotřebitel, Ekoznačky, http://www.ekospotrebitel.cz/ekospotreba/ekoznaceni/ekoznacky/
Veronica, Ekoznačení výrobků, https://www.veronica.cz/ekoznaceni-vyrobku
Veronica a STEP, Zelené úřadování, http://www.zeleneuradovani.cz/jak-nakupovat/ekoznaceni
Wikipedia, Ekoznačení (včetně historie), https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekozna%C4%8Den%C3%AD
Webové stránky o veškerém značení na výrobcích v ČR:
dTest, Katalog spotřebitelských značek, https://www.dtest.cz/znacky
Viz též Označování ekologicky šetrných výrobků z Enviwiki.